Pohled imaginárního dítěte, rodiče a učitele

Stovky malých Tomášů, jejich rodičů a učitelů denně řeší podobná dilemata jako jsou tato:

Pohled dítěte

Rozumově nadané dítě, které vstupuje do první třídy, se na školu obvykle těší. Učení a objevování mu přináší velkou radost a má pocit, že se konečně dozví mnohem víc, než doposud v typickém prostředí mateřské školky.

Tomáš

Ve školce mi paní učitelka už dlouhou dobu říká, že tam asi ani nepatřím. Nevím proč si to vlastně paní učitelka myslí, ale vím, že to stále opakuje od té doby, co zjistila, že jsem si ve čtyřech letech sám vyrobil na karneval cedulku s nápisem "Ferda Mravenec - práce všeho druhu". Nebylo na tom nic tak zvláštního, čtu a píšu od čtyř let. Ani nevím, jak jsem se to naučil.

Opravdu se těším, protože neustále dokola se učit barvy a počítat do desíti mě hrozně nudí, a tak si teď raději nosím do školky knížky, encyklopedie a čtu si. Školka vyšla tomuto jeho prý "neobvyklému" zájmu vstříc a vyhradila mu kousek koberce, s namalovanou dráhou pro autíčka, kam pravidelně s knížkou usedá. Když teď přijde do školky a převleče se, ví hned, kam má jít a může začít číst. Času na čtení mám dost, na koberci trávím pravidelně celé dopoledne, někdy až do oběda. Vím to přesně, poznám hodiny. Po obědě chodím naštěstí domů. Když mne paní učitelka předává mamince, vždycky říká, jak hodné jsem dítě - "celé dopoledne o mně ani neví."

Škola bude snad konečně něco jiného. Teď už sice umím číst, psát tiskacími písmeny a sčítat i odčítat do tisícovky, ale ve škole bude paní učitelka, která bude děti něco skutečně nového učit, já se budu moct ptát, na to, co mne zajímá a hlavně se konečně nebudu tak zoufale nudit.

Během prvních dvou zářijových týdnů však dochází Tomáš ke zdrcujícímu závěru. Ve škole se učí jen to, co se vlastně sám naučil do svých čtyř let. Nechápe, proč má stříhat písmena a ukládat je do zásobníků, proč se má donekonečna učit spojení samohlásky a souhlásky, proč si to má nacvičovat i doma a proč to mají ještě rodiče kontrolovat a podepisovat jeho slabikář? Když není ve slabikáři podpis maminky, nedostanu jedničku. Přitom si každý den něco sám čtu, tak proč ještě slabikovat? A proč mám celé hodiny poslouchat, jak spolužáci zápasí se čtením "máma má mísu"? Celé dopoledne se tak vleče. Někdy je slabikování prostřídáno sčítáním do pěti. Kolik se toho musí ještě ostatní naučit, než to ve škole začne být konečně zajímavé?

Od té doby, co jsme měli za úkol jmenovat různá povolání a já uvedl jako případ ekzekutor, přestala mne paní učitelka úplně vyvolávat, protože "bych prý stejně všechno věděl". Občas dostanu teď jako odměnu jednu stranu omalovánek s krtečkem, to když pomáhám kamarádovi se sčítáním nebo když čtu celé třídě nějakou pohádku. O přestávce čtu zase dětem ze Čtyřlístku, který si s sebou nosím. Abych mohl číst co největšímu počtu dětí, čtu časopis "i vzhůru nohama". Tak vidí všechny děti dobře na obrázky. Jinak se ale s dětmi těžko hraje. Všechno je baví tak pět minut a hned dělají zase něco úplně jiného. Jak je to může bavit?

Čas se tak strašně ve vyučování vleče a dopoledne jsou tak stejná a nudná zároveň . Tomáš nemá z ničeho, co je ve škole, radost, nemá pocit, že by se cokoliv nového dozvěděl, nemá zpětnou vazbu, že by si toho, že něco umí, někdo všimnul. Nemám se hlásit a nemám se ptát. Hlásit se mám jen když chci jít na záchod. Omalovánky nosím čtyřleté sestřičce. Čeká a čeká na ostatní. Bude to tak trvat rok, dva, tři? Nejspíš stále. Škola nemá žádný smysl, uzavírá si pro sebe.

Pohled paní učitelky

Zase je tady první září, zase nová první třída. Vím, jakou to dá práci, než těch dvacet pět nových prvňáčků zase naučím, jak se vůbec ve škole chovat, než si zvyknou na pravidelný denní a školní režim, než si vycvičí pozornost tak, aby se vydrželi 4 x 45 minut soustředit, než se naučí nosit pomůcky a uklízet si je tam, kam mají. S takovými prvňáčky musí být učitel pořád, a to zpočátku i o přestávkách.

Kolik asi mezi nimi bude dětí úzkostných, které mi celé září a možná i říjen propláčou, a které budu muset uklidňovat, povzbuzovat a dodávat jim to správné školní sebevědomí. Kolik mezi nimi bude dětí hyperaktivních, u kterých ta základní školní adaptace potrvá ještě mnohem déle. (Třeba s takovým Kájou jsme loni, už ve druhé třídě, museli pořádně zvolnit tempo než jsme našli výukové optimum, které mu vyhovovalo, a kdy byl schopen soustředit se aspoň 15 minut vcelku.) Kolik asi mezi nimi bude dětí s poruchou učení, dyslektiků, kterým bude dělat velké problémy naučit se jednotlivá písmena a spojovat je do krátkých slov, kolik dysgrafiků, se kterými budu muset denně cvičit psaní a připravovat pro ně další cvičení na správné uvolnění ruky. Bude mezi nimi i nějaké dítě ze sociálně problémového prostředí, s jehož rodiči bývá tak obtížné domluvit se na základních věcech? (Taková Tonička loni neměla vůbec papuče a snad neměla ani nikoho, kdo by jí je koupil. Tehdy to musel řešit až pan ředitel.) A kolik mezi nimi bude dětí nadaných? Ty už budou ledacos umět a snad mi tu práci aspoň trošku ulehčí. Mohou totiž občas vysvětlit něco svým ne tak nadaným kamarádům nebo mohou ostatním předčítat. Mohla bych tak mít víc času na ostatní, na ty "slabší" děti. Vím, že by si ti nadaní zasloužili občas i něco navíc, ale to už by bylo opravdu nad mé síly. Však ony se dočkají..... Kdyby tak takové byly všechny děti......

I kdyby ale těch "problémových dětí" byla celá třída, dvě věci jsou jisté. Všichni musí koncem prvního roku umět číst, psát a počítat do dvaceti. A je to všechno jen a jen na mě. Je to těžký úkol, ale když vidíte ten obrovský posun, který děti mezi prvním zářím a třicátým červnem udělají, to potěšení z objevování nového, kterou jim nové dovednosti přinášejí, tak se do tohoto nelehkého úkolu pouštíte každý druhý rok znovu a znovu, a s radostí. Bez toho roku s prvňáčky by pro mne celé to učitelování nemělo žádný smysl, hodnotí pro sebe.

Pohled Tomášových rodičů

Mít takové rozumné, nadané dítě je skutečně oříšek. Neuměli jsme si to představit. Tyto děti potřebují méně spánku, pokládají více otázek, než je kterýkoliv dospělý schopen s ohledem na čas a znalosti odpovědět, vyžadují dvacetičtyř hodinovou pozornost, vtahují celou rodinu do svých zájmů, které ostatní členy rodiny nemusí zajímat vůbec, někdy proměňují Váš byt ve velkou laboratoř, která v podstatě nemá hranice, a vy jako rodiče často nedovedete (jak jiná maminka trefně poznamenala) rozlišit, kde "něco skutečně či pouze experimentálně hnije".

Tomáš umí číst od tří let a čte rád. Naučil se číst sám, písmena z Ferdova slabikáře Aleny Ladové, spojovat je začal před třetím rokem na počítači. Čísla a písmena ho skutečně fascinovala odmalička. Řada známých nás podezírala, že ho snad ta písmena učíme a upozorňovali nás na to, že se bude jednou ve škole nudit. "Co si s ním tam počnou " říkala jedna paní, když slyšela, jak z kočáru oznamuje, že pojedeme autobusem - padesátkou. Zkuste ale dvouleté dítě naučit číst, pokud o to samo nejeví zájem. Nebo mu máme ty knížky brát ? Kdo to nezažil nepochopí. Sami bychom tomu asi taky nikdy nevěřili, nemít Tomáše. To, že se ale jednou bude ve škole nudit, jsme si uvědomovali naplno.

Do školy se hrozně těšil. Měl pocit, že konečně končí to období nudy, které mu přinášel pobyt ve školce. Věděli jsme, že to nebude opět jednoduché, zejména poté, co jedna paní učitelka během "dne otevřených dveří v základní škole" konstatovala, že tyto děti "nemá příliš ráda", protože si o přestávce čtou noviny a hrají šachy, ale tkaničku si nezavážou.

Dali jsme tedy raději našeho Tomáše do školy, kde známe pana ředitele. Ujistil nás totiž, že právě elementaristky jsou chloubou jeho školy. Zvládnou prý dokonale každý problém. Stihnul ještě dodat, že nudit se určitě nebude. Nadané děti často přímo "škrábou", a tak dostane toho opisování asi trošku víc a hned bude mít zábavu.

Že to ale bude pomalu ještě horší, než před tím v mateřské škole, jsme skutečně netušili. Teď se Tomáš musí učit číst od jednotlivých písmen, počítat do pěti, jeho schopnosti nejsou téměř hodnoceny, protože se vlastně nemusí snažit tak moc, jako ostatní děti, kterým "není shůry dáno." "Jen kdyby psal trošku lépe," neopomene při předávání vysvědčení paní učitelka nikdy poznamenat. Většinou Tomáš pomáhá ostatním dětem dohnat učivo nebo předčítá pohádky. Čeká, až ostatní dohoní jeho přirozený náskok. Paní učitelka ví, že se asi opravdu hodně nudí a že ho to strašně ve škole nebaví a upřímně ho proto lituje. "Kéž by prý byly všechny děti tak v předstihu!"

Ptáme se co teď? Máme znovu přesvědčovat a prosit paní učitelku, aby mu dávala jiné úkoly? Máme uvažovat o přeskočení třídy? Máme ho učit doma a prohlubovat ten náskok před ostatními? Chceme jen, aby se mohl rozvíjet v souladu se svými schopnostmi. Má takové vzdělávání našeho dítěte vůbec smysl? Ptáme se často.

Existuje nějaké řešení?