Nadané děti s Aspergerovým syndromem

Náš zvláštní syn

Máme devatenáctiletého velmi inteligentního a úspěšného syna Petra, který končí gymnázium. Jsme šťastni a vážíme si skutečnosti, že žije svým způsobem pohodový život. Vždy tomu tak nebylo. Před časem mu byl totiž diagnostikován Aspergerův syndrom…

Už od raného dětství se Petr projevoval jinak než ostatní děti. Zvláštně a sám si hrál, nevyhledával příliš společnost vrstevníků. Zato měl „vědecké“ zájmy, studoval encyklopedie, sám se naučil poznávat čísla, písmena, počítal dopředu i pozpátku… okolí ho obdivovalo a my jsme se dmuli pýchou nad „zázrakem přírody“. Nad jeho zvláštními osobnostními rysy – absencí dětské spontaneity, skutečností, že působil jako „malý velký“, jsme se nijak neznepokojovali, vlastně jsme je považovali za přirozené.

Narazili jsme už ve školce. Tam nikoho nezajímaly mocniny, na prvním místě byla rychlost oblékání nebo zavazování tkaniček. Zoufale selhával… Jeho manuální neobratnost se však projevovala poněkud zvláštně. Ve skládání důmyslných strojů z Lega neměl konkurenci. Ve školce tedy usoudili, že když jde jedno, musí jít i druhé – a začal nátlak na nás i na něho.

Nebyl vůbec konfliktním typem, hrával si většinou sám v ústraní, přesto stále nějak vadil. Učitelky nám navrhovaly psychologické vyšetření a my se skoro urazili… Najednou jsme nevěděli, kde je chyba.

K vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně samozřejmě došlo před nástupem do první třídy. Neuvěřitelná Petrova laxnost v plnění triviálních úkolů spolu s nešikovností a vadou výslovnosti vyústily v doporučení odkladu školní docházky. Psycholožka nás utěšovala, ať si vůbec neklademe žádnou „vinu“… Šok. Nechápala jsem, jakou „vinu“ bych měla cítit a poprvé si uvědomila, že se asi budeme muset poprat s něčím vážnějším.

Nicméně na prvním stupni se objevovaly pouze „malé“ problémy. Běžné učivo syn zvládal lehce, ale dozvídali jsme se také informace typu: duchem nepřítomen, reaguje zmatečně, zkratově, snadno se rozpláče, nemá přátele, nečitelné písmo, chudý výtvarný projev, těžkopádné vyjadřování, neobratnost v tělocviku, nepraktičnost… Pro nás nic nového. Byla mu diagnostikována lehká mozková dysfunkce. Tato diagnóza v nás vzbuzovala naději, že Petr ze svých projevů vyroste. Nesoustředěnost jsme si vysvětlovali znuděností nad známým učivem a fakt, že nemá kamarády zase jeho „vyššími vědeckými zájmy“.

Nicméně nemohlo nám ujít, že přirozený egocentrismus, který je v raném dětství normální, u Petra neustupuje. Snažili jsme se ho tedy zapojovat do různých kroužků, posílali ho do skauta, jezdil na tábory. Dokonce se zdálo, že tato naše snaha nese ovoce.

Věci se měly změnit v pubertě. Petr na jedné straně stále více intelektuálně vynikal, dosahoval prvních výraznějších úspěchů v různých vědomostních soutěžích. Na druhé straně však přestal respektovat autority, ve škole odmítal dělat věci podle něho zbytečné (kterých nebylo zrovna málo), opravoval učitele… Jeho přísně logické a upřímné odpovědi bez ohledu na kontext učitele vyváděly z míry. Do různých nedorozumění se Petr zaplétal, reagoval zkratově a únikově. Učitelé viděli v jeho chování řetěz schválností a oceňovali je třídními i ředitelskými důtkami. Petr neuměl na tyto signály adekvátně reagovat, jakoby někdy ani netušil, „která bije“. Situace se vyhrotila tak, že jsme byli postaveni před výzvu „dobrovolného“ opuštění školy. Petr se nám sice nikdy se svými pocity nesvěřoval, nemohlo nám však uniknout, že je stále více nešťastný, frustrovaný a zmatený. Velmi se stahoval do sebe, přestal ho zajímat skaut i kroužky.

Cítili jsme, že to, co se děje, není důsledkem Petrovy zlé vůle, nevychovanosti nebo charakterových vad, ale něčeho hlubšího – úplně jiného způsobu uvažování. Nedokázali jsme si představit, že by tyto problémy měly pokračovat v dalším, třeba i dospělém životě a rozhodli se synovi pomoci - pokusit se věcem „přijít na kloub“.

Petr tedy podstoupil specializované vyšetření, na základě něhož mu byla stanovena diagnóza Aspergerův syndrom. Teprve tehdy jsme pochopili, s čím jsme dlouho bojovali.

Aspergerův syndrom by se dal laicky vysvětlit jako „lehký autismus“, který může být doprovázen jak normální, tak i velmi vysokou inteligencí. Přestože lidí s tímto problémem u nás nežije málo (může jich být až 15 tisíc), je povědomost o něm je téměř nulová.

Jeho podstata tkví ve snížené schopnosti chápat a dešifrovat symboly v řeči i gestech. Lidé s Aspergerovým syndromem vnímají city a vztahy jiným způsobem než ostatní, mají sníženou schopnost empatie. Svět chápou přísně logicky a realisticky. Důsledkem toho je ztížená orientace ve společnosti, potíže v mezilidských vztazích, často i extrémní uzavřenost. Mohou se objevovat také problémy v komunikaci. Tito lidé, kteří se v našem světě mohou cítit jako cizinci, jsou nejčastěji bráni okolím jako nepochopitelní podivíni. Nejsou schopni „společenské přetvářky“ ve formě běžných konvencí, což jim působí v životě nemalé potíže

Paradoxně je mezi nimi nemálo osob vysoce inteligentních (předpokládá se, že Aspergerův syndrom mohl mít i Einstein nebo Newton), i když někdy je jejich inteligence rozvržena nerovnoměrně. Ani my jsme dříve nechápali, jak může být Petr "tak hloupý", když je zároveň "tak chytrý".

Přestože je Aspergerův syndrom vrozeným neurovývojovým postižením, vlastně o něm v této souvislosti ani neuvažuji. Stejně tak Petr se necítí být „postiženým“. Asi by bylo výstižnější mluvit o „jiném způsobu bytí“ a respektovat jej.

Vrátím se ale k našemu příběhu. Bohužel teprve papír s lékařským razítkem dokázal změnit přístup školy ve směru přijetí individuality žáka. Petr však osvětu mezi učiteli příliš nevítal, o spolužácích nemluvě. Nechtěl nosit nálepku „postižení“. Nakonec jsme tedy informovali pouze pedagogický sbor. Náš postup se každopádně zúročil na základce i později na gymnáziu. Potvrdil se fakt, že valná většina problémů, které se kolem syna hromadila, byla způsobena pouhým nepochopením. Situace se začala pomalu normalizovat ve škole i doma. Samozřejmě z Petra se nemohl naráz stát jiný člověk.

Stále je samotářský, nepraktický, egocentrický, svéhlavý... Odpadly však náhlé stresové situace, které jeho stav komplikovaly a problémy umocňovaly.

V současnosti je syn sice okolím chápán stále jako „exot“, nicméně zásadní pohromy se mu vyhýbají. Nejlepším kamarádem je mu nadále počítač, ale kolektivních akcí školních i mimoškolních se účastní ochotně a rád. Šokoval nás například svou docházkou do tanečních… Spolužáci jej svým způsobem respektují se všemi jeho zvláštnostmi. V průběhu střední školy se syn zapojil do korespondenčních kurzů z matematiky, informatiky i fyziky. Zúčastňoval se odborných soustředění, obsazoval přední místa v krajských i celostátních kolech vědomostních olympiád, úspěšně reprezentoval v zahraničí. Chystá se studovat na univerzitě matematiku nebo informatiku. Čekáme, jak zvládne relativně samostatný vysokoškolský život....

Pokud se pokusíme zhodnotit význam svým způsobem přelomového kroku, ke kterému nebylo lehké se odhodlat, jednoznačně nelitujeme. Stanovení synovy diagnózy pročistilo ovzduší doma i ve škole a napomohlo zklidnění Petrovy psychiky, což se zpětně odrazilo na jeho sebevědomí.

Pokud jste v rysech našeho Petra poznali své vlastní dítě a zvažujete, co dál, považuji za nutné sdělit ještě následující: získání diagnózy Aspergerova syndromu neznamená, že by Vašemu dítěti hrozil pobyt v léčebně (náš syn momentálně nenavštěvuje ani psychologa), že by bylo automaticky léčeno medikamenty či jinými drastickými metodami, že by bylo tlačeno do speciálních škol a do nevhodného typu vzdělávání. Celý „vtip“ nápravy stavu dítěte tkví v důkladném pochopení problému včetně všech souvislostí, proniknutí do stylu myšlení dítěte a v opatrném seznámení okolí. U mladších dětí se používají speciálně - pedagogické postupy, které ani „zdravému“ dítěti uškodit nemohou.

Je běžné že pokud se se svým podezřením svěříte nejbližšímu pediatrovi, psychologovi, neurologovi či dokonce psychiatrovi, nejspíše Vám jej vyvrátí. Vhodnější je obrátit se přímo na odborníky zabývající se autismem (v Praze či Brně). Nejsou na místě ani obavy, že tito lékaři každému na místě (i bezdůvodně) přišívají „svoji“ diagnózu. Vyšetření se sestává z řady standardních (mezinárodně používaných) testů, což zajišťuje vysokou míru objektivity.

Já osobně lituji pouze toho, že v našem případě přišla diagnóza tak pozdě a počáteční obavu z faktu, že by se záznam ve zdravotní kartě mohl někdy obrátit proti zájmům našeho syna, odsouvám stále více do pozadí...

Alena

Děkujeme paní Aleně, že se s námi podělila o svůj zajímavý příběh. Možná máte i Vy podobné dítě i zkušenosti a chtěli byste se o tomto problému dozvědět více....

Podívejte se prosím, na stránky s názvem Dobromysl, věnované rovněž této problematice nebo na stránky APLA - Jižní Morava a přečtěte si článek s názvem Tlumočník.

Další zajímavý článek najdete na stějných stránkach v kategorii "literatura, články", s názvem Aspergerův syndrom. Rodičovský pohled přináší další maminka v článku, nazvaném Nevychovanec? Aspík!. Pohled studenta na vlastní diagnozu přinásí článek s nazvem Syndrom pána Aspergera, případně pohled maminky na vývoj a výchovu mimořádně nadaného chlapce s touto diagnozou najdete na stejné stránce s názvem Poznatky z výchovy a vzdělávání chlapce s AS

Pokud budete mít jakékoliv své zkušenosti, příběhy, postřehy či doporučení, budeme rádi, když se s námi o ně podělíte.

Odborná literatura na dané téma:

  • Attwood, T. (2005). Aspergerův syndrom. Praha: Portal.
  • Jelínková, M., Netušil, R. (1999). AUTISMUS I. Problémy komunikace dětí s autismem. Praha: IPPP.
  • Jelínková, M., Netušil, R. (1999). AUTISMUS II. Problémy v sociálních vztazích dětí s autismem. Praha: IPPP.
  • Jelínková, M., Netušil, R. (1999). AUTISMUS III. Problémy s představivostí u dětí s autismem. Praha: IPPP.
  • Jelínková, M., Netušil, R. (1999). AUTISMUS IV. Péče o dospělé klienty s autismem. Praha: IPPP.